Tak přesně takového muže mám doma. Je to chlap jako každý jiný, chodí do práce, stará se o nás, snaží se pro mě a dceru udělat maximum. Ale jakmile já nebo malá vezmeme do ruky některou z jeho “hraček“, místo toho hodného muže a táty, se objeví nosorožec. Tolik křikuneslyším od něho po celý rok. Nejde jen o nářadí, ale převážně o jeho staré motorky.
Ne, že bych byla úplně blbá, co se týká aut a motorek, ale popravdě, ani nevím, co vlastně za motorky má. Dokáže si sehnat šrot tak akorát do sběrny, rozebrat ho do šroubku, vyčistit, opravit, složit, a ono to dokonce jezdí. V tu chvíli si připadám jako dělník někde v autodílně, podej, přines, podrž, polož to, nešahej na to, rozbiješ to. Tu podávám šroubek, tu šroubovák, nádobu s olejem, technickým benzínem a já nevím s čím možným.
Když už je to rozebrané do šroubku a vyčištěné, to přijde na řadu můj čas. Sednu si k internetu, najdu podobné “vraky“ a koukám se po barvách. Zajímá mě, jak která barva spolu ladí, Která na nich vypadá doopravdy blbě, a skládám naši konečnou barevnou variaci. Po zhlédnutí nesčetných motorek, grafickém návrhu a ručnímu náčrtu vyberu na internetu odstíny, které bych si tam představovala a jdu svůj výtvor ukázat našemu kutilovi. Většinou souhlasí. I když je pravda, že na jednu babetu chtěl červenou a černou. Ale takovou cihlově červenou. No to bylo něco na mě. Jako designérka jsem samozřejmě nesouhlasila. Taková hrozná barva, asi mu hodili v práci na hlavu traverzu. Nakonec jsme jeli do Olomouce do prodejny barev a laků, abych mu ukázala, co jsem přesně měla na mysli. Sám uznal, že moje barevná kombinace je mnohem lepší než ta jeho. Takže babeta je nastříkaná černou a hnědo-červenou barvou. Musím uznat, že v konečném výsledku by mne nenapadlo, že z vraku, který tak tak stál, bude takové žihadlo.
Již teď se na ni pokouší má 7 letá dcera jezdit a já jen trnu, kdy skončí na štěrku nebo v příkopě.
Jaký otec, taková dcera. Ti dva jsou v tady tom podobni jako vejce vejci.