Jsou na světě podniky, s nimiž se obchoduje vcelku snadno. Přijdete tam, vyberete si to, co je vám libo, oni vám naúčtují náležitou cenu, kterou vy uhradíte a je po ptákách. Jenže jsou bohužel i firmy, kde to zase až tak jednoduše nefunguje. Známe je dobře i u nás a ve světě je tomu někde podobně a někde také docela jinak.
Když u nás kupříkladu zajdeme nakoupit do samoobsluhy, je to ten první případ, když zajdeme posedět do restaurace, je to ta možnost druhá. A to proto, že v zařízeních jako samoobsluha se platí pouze fixní cena, s níž se nedá hnout, zatímco někde v restauraci musíme nebo bychom aspoň měli dát i spropitné.
A podobně jako v restauraci u nás činíme třeba i u kadeřníka, v hotelové recepci, ve vinárně, v taxíku,… Tam všude víme nebo alespoň tušíme, kolik bychom asi tak měli dát. Pojem „podle toho, nakolik jsme spokojeni s obsluhou“ si nějak vysvětlíme a zařídíme se podle toho a je to.
Jenže jak si počínat v zahraničí? Jakého tuzéra dávat tam a komu vlastně? Jistě, svět se nezboří, když nic nedáme, respektive nám tam spropitné v restauraci rovnou automaticky připíší na účet, jenže přece jenom je to tak jaksi možná až nemravné. Vezmeme-li třeba v potaz, že je nejedna profese, v níž zaměstnanci berou almužnu, protože se automaticky předpokládá, že si přivydělají na spropitném. Takže kvůli nám jsou na tom biti.
Jenže kolik jim dát? Abychom se nezruinovali, ale také abychom neurazili? A abychom se možná nedostali do problémů, protože jsou i země, kde je tuzér na některých místech protiprávní záležitostí?
Částečným návodem nám může být třeba . Dozvíme se tu, jak se věci mají jak u našich nejbližších sousedů, tedy v Rakousku a Německu, tak jak je tomu u nám vzdálenějších Evropanů typu Francouzi, Španělé, Řekové, Chorvati a Italové, zabrousíme krátce i do Asie, Ameriky, Afriky.
A je to svým způsobem i zajímavé počteníčko. O tom, kde dát pět, kde deset a kde patnáct procent z útraty, kde obětovat univerzální jedno euro bez ohledu na jeho právě platný kurs k české koruně, kde se očekává tuzér překvapivě v dolarech, ač tyto nejsou místní měnou, kde se smlouvá i o spropitné, a kde třeba nedávat nic, protože to tam není vůbec zvykem a vypadali bychom s tou nabízenou almužničkou divně.
Nebo bychom dokonce mohli urazit. No vážně. Protože jsou i země, kde považují svou práci na vysoké úrovni za normální a ne za něco, za co si lidé musí něco připlatit. Ne jako u nás a nám podobných, kde si je (i za pochybnou) kvalitu připlácet běžné.